Vlahou vůni vzduchu přicházející z chladného Atlantiku přerušoval jiný zápach – mnohem horší – smrad války. Naše vojska se ocitla v bezvýchodném postavení. Za cíl máme ubránit francouzské přístavní město Brest. Úkol je to pro nás skutečně velkolepý, jelikož naše zdecimované vojsko není schopno udržet frontovou linii. Vojáci Zugu Lüttke bojují statečně. Až se člověk diví proč, když celá situace je předem bezvýchodná. Máme ve svých řadách mnoho nováčků, kteří přes svou dosavadní nezkušenost s bojem, předvádí velice dobrý výkon. Snad za to může jejich mládí a dravost. Pochmurné zářijové počasí předznamenalo také náš pochmurný osud. Už několik dní neustále ustupujeme před nepřítelem, většinou po svých, občas ale i náklaďákem. Možná bychom mohli raději použít utíkáme, nikoli ustupujeme. Vždy se opakuje stejný postup: ustoupit, připravit pozice, znovu ustoupit. Nejvíce situací trpí náš Melder, jehož nohy pociťují ze všech nejvíce časté změny rozkazů, přesto však situaci zvládá s úsměvem na tváři.
Morálka našeho Zugu je překvapivě vcelku dobrá. Chlapci předvádějí skvělé bojové výkony, a to povětšinou za minimálních ztrát. I přesto jsme nuceni neustále ustupovat, jelikož celková situace na bojišti není dobrá a Američané mají nejen převahu leteckou, ale také na nás pálí z moře. Rány, které způsobují válečné lodě, jsou obrovské. Ze země odlétají velké kusy zeminy, které posléze dopadají na naše helmy a ramena, když se krčíme v úkrytech. V noci, když jsme na hlídce, není nám jen zima, ale musíme se obávat příchodu francouzského odboje, do jehož zajetí se za žádnou cenu dostat nechceme. Na hlídkách bdíme, jak jen je to možné. V noci neslyšíme nic, snad jen kromě větru, který občas zní, jako dobře se bavící lidské hlasy. To, že nic neslyšíme však není nijak uklidňující, jelikož nemáme ani ponětí o tom, jsou-li naši kamarádi z jiných jednotek na hlídkách nebo ne. Američané se blíží k našemu táboru. Sveřepě bráníme zákopy, které tvoří hlavní obrannou linii. Prvotní velké ostřelování ze strany nepřítele přežijeme naštěstí pouze s minimálními ztrátami. Na oplátku po nich střílíme minometem, avšak to se nesetkává s očekávaným úspěchem. Po čase munice dochází. Američané, které podporují místní partyzáni z řad FFI, jdou do útoku. Bráníme se, jak jen můžeme, ale díky dělostřelecké převaze nepřítele jsme postupně vytlačeni. Pokřik „zdravotník!“ volají vojáci čím dál častěji. Ten den zdravotník odvážně zachránil mnoho mužů. Ve vzduchu je cítit pach krve, setkáváme se s velkými ztrátami. Bohužel hlavní obranná linie padá a jsme nuceni ustoupit k našemu táboru. Zde se ukuje plán-pokus, jak zastavit postup nepřátel k městu Brest. Celý náš Zug je schován nedaleko cesty připraven na přepad postupujících nepřátel. Naše poslední záchranná brzda(!).
Čekáme na boj. Slyšíme projíždět kolonu nepřítele. V těch momentech se člověku tají dech. Kolona se blíží po cestě k našemu táboru. Naše obrana tábora začala střílet na nepřítele. To je pro nás signálem k útoku. Vzdálený hukot střelby protíná zvuk píšťalky a křik našeho velitele: „Vpřed! Kamarádi, vpřed!“…
/Gerhard Felgenhauer/